Pokud napíšete reklamu, tak si zároveň napište i parte, jelikož Vás v noci navštívím s motorovkou!
Autorčin osobní blog - zde.


TBADTR - 10. kapitola

3. listopadu 2010 v 19:39
DTC



Název: Tracy Bennettová a Deník T. Raddlea
Kapitola: 10.
Název kapitoly: Zařazování
Autorka: Lady vampire Cassie Bellatrix Anya Darkness
Poznámka: Bouchňete šáňo =)










Nervozita mnou cloumala, sotva jsem popadala dech. Okolo se valila spousta dětí v černých pláštích, prváci ale i sedmáci, kteří už byli plnoletí. Hlas větru přehlušilo volání hrubého, hlasitého hlasu.

"Prváci! Prváci ke mně!"

Otočila jsem se za hlasem a zalapala jsem po dechu, mezi mračny hnědých hábitů se tyčil chlap jako hora, musel to být snad poloobr, jinak jsem si to nedovedla vysvětlit. Monica mně popadla za ruku a táhla mně k ostatním studentům prvního ročníku - našim spolužákům. Otočila jsem se ještě na Christie a Hermionu, vrhly na mně povzbudivý pohled a ztratily se v davu. Doklopýtala jsem k tomu, co nás svolával a začala jsem si ho prohlížet pozorněji. Tvář mu zakrývaly divoké a štětinaté vousy a také dlouhá ježatá hříva vlasů, které se nejspíš hodně dlouho nesetkaly s hřebenem. Zpod toho všeho vykukovala dvě očka, lesklá jako švábi.

"Jsme tady všichni?" rozhlédl se a usmál se.

"Tak poďte,"pobídnul nás a vyrazil po cestičce přímo k jezeru. Uslyšely jsme s Monicou pláč a tak jsme se otočily a v závěsu za námi šla nějaká holčička. Byla hodně drobná a bledá. Z onyxově černých očí jí stékaly po tváři slzy. Vyděšeně jsem se na ní podívala.

"Ehm si v pořádku?"

Vykulila na mně oči a pak vzlykla jako něco v tom smyslu jasně.

"Ale no tak? Copak se stalo?" naléhala na děvče Monica.

"No…když…já…se…já se moc bojím vody." vypravila ze sebe po chvilce. Usmála jsem se na ní a objala jsem jí. Monica se skoro pochechtávala, ale já ji zpražila naštvaným pohledem.

"Já jsem Lucy Qiettová" představila se nám.

"Moje jméno je Tracy Bennettová a tohle je moje kamarádka Monica McTodová."
Stručně jsem nás stihla představit, než jsme dorazili k jezeru. Hladina jezera vypadala jako inkoustově černá lesklá plocha, téměř bez pohybu. Vypadalo to, že je před námi sklo. U břehu kotvilo strašně moc člunů a obr začal hulákat pokyny přes hlavy všech prváků.

"Takže teď si tadyhlenc vlezte do loděk, nejlíp uděláte, když budete sedět po čtyrech a společně se přeplavíme přes jezero, tam vás vodvedu do hradu a předám vás profesorce McGonagallový. Nějaký nejasnosti? Dobře…nasedat…" zavelel.
Pomalu jsem se s Mon a Lucy dosoukala k jedné z loděk. Pomohla jsem Lucy přelézt dovnitř a ona se mně nepouštěla a stále křečovitě svírala mou ruku. Omluvně se na mne dívala a já jsem se jen usmívala. Po pár vteřinách se u naší loďky objevila ta Weasleyovic zrzka. Zeptala se, jestli si může přisednout a já byla pro - vypadala opravdu mile.

"Ahoj, jsem Ginny." nervózně se usmívala a žmoulala si pramínek krvavě rudých vlasů. Tentokrát se představování ujala Monica a představila i Lucy, která byla sotva schopná pípnout ahoj.

"Ahoj Ginny, já jsem Monica tohle je Tracy,"pokývla směrem ke mně "a tohle je Lucy."

"Takže všichni v loďkách na svejch místech? Perfektní! Jedem" zahalekal obr a flotila loďek se dala do jízdy. Podívala jsem se na obří postavu před námi; zabral celý jeden člun.

"Kdo myslíte, že to je?" kývla jsem směrem k němu, Monica pokrčila rameny a Lucy stále vzlykala a tiskla se k mé ruce.

"To bude Hagrid, bradavický šafář."ozvala se Ginny a já se k ní otočila.

"Jakože hajný?" zeptala se Lucy, která přestala vzlykat, ale stále se odmítala pustit mé ruky.

"Jasně,"zazubila se Ginny "bráchové říkají, že je moc prima."

"Moje ségra to říká taky." zamumlala Monica a upřela oči před sebe, nýbrž ne na Hagridova záda, ale na siluetu, která se rýsovala před námi. Překvapeně jsem vydechla. Obrovský hrad se nejasně rýsoval na tmavé obloze. Ale pomrkávala na ně snad tisícovka oken a okýnek, ve kterých zářilo světlo. Bylo to nádherné!

"Páni,"zalapala Lucy po dechu "o něčem takovém se mi nikdy nesnilo."
Nemohla jsem jí odpovědět - úžasem mi vyschlo v krku, podívala jsem se na Monicu, která stále kulila oči na tu podívanou, Ginny klidně seděla, ale usmívala se s rozzářenýma očima a Lucy zjevně zapomněla na to, že se bojí vody, protože se pustila mé ruky a jen tiše lapala po dechu.
Bylo to vážně fascinující, nepopsatelné, okouzlující, magické… Dokonalé! Po chvilce se nám Bradavice ztratily z očí a všechny lodě vjeli do takové kamenné jeskyňky. Lucerna na naší loďce se rozsvítila mihotavým světlem stejně jako ostatní lucerničky. Po chvilce jsme dopluli až ke břehu kde se loďky jako na povel zastavily. Opět jsem pomohla Lucy ale taky Ginny, která škobrtla a já jí zachytila. S úsměvem mi poděkovala.

"Všichni v pořádku?" ujistil se Hagrid a vyvedl nás z jeskyňky ven na nějaký travnatý svah. Rozhlížela jsem se okolo sebe po školních pozemcích. Všechno halil neprostupný háv noci, ale přesto jsem zahlédla nějakou boudu u okraje lesa a famfrpálové hřiště. Všichni jsme po hloučcích stoupali za Hagridem k obrovskému hradu. Když jsme došli k obrovské tepané bráně, už mne chytaly křeče do nohou, ale pořád jsem byla jako u vydržení a nadšení mně neopouštělo.
Hagrid zaťukal (spíš zabouchal) svou obří pěstí na bránu a ta se otevřela dokořán. Před námi stála postarší a velmi přísně vyhlížející čarodějka ve smaragdově zeleném hábitu. Ústa měla stažené do linky a dívala se na nás moudrýma a velmi přísnýma očima. Když jsem se ale rozhlédla, co je okolo ní - málem jsem omdlela. Vstupní síň byla tak veliká, že by se tam naše sídlo vešlo hned dvakrát a to je co říct.
Světlo obstarávaly planoucí pochodně, kamenné zdi měli díky ohni zvláštní odstín. Podívala jsem se vzhůru a musela jsem se opřít o Monicu; strop byl v nedohlednu, ale nad námi se pohybovalo a kroutilo několik velkolepých mramorových schodišť, jež vedly do vyšších pater.

"Děkuji Hagride, teď už se o ně postarám já." pokývla Hagridovi a stroze nás pobídla, abychom ji následovali. Z dveří napravo se ozýval šum snad tisíce hlasů, ostatní už tam nejspíš byli. Doklopýtala jsem s ostatními do malé, prázdné místnosti, kde jsme se všichni mačkali na sebe a s úctou jsme pozorovali profesorku McGonagallovou.

"Vítejte v Bradavicích," přísahala bych, že se pousmála "za okamžik začne zahajovací hostina, než ale zaujmete svá místa, ve velké síni, čeká vás velice důležitý obřad - zařazování. Tento obřad je opravdu velice důležitý, poněvadž po dobu vašeho studia bude kolej vaší rodinou. Budete chodit na vyučování spolu se spolužáky z vaší koleje, budete spát v kolejní ložnici, sdílet kolejní společenskou místnost…Čtyři koleje naší školy založili před tisíci let čtyři moudří čarodějové a po nich také koleje nesou jména. Nebelvír, Havraspár, Mrzimor a Zmijozel. Každá z nich má vlastní slavnou historii a z každé z nich vyšli vynikající čarodějky a kouzelníci. Po celou dobu co tu strávíte, budete pro kolej získávat body svými úspěchy, ale pokud porušíte školní řád, vaše kolej o body přijde. Na konci roku kolej s nejvyšším počtem bodů získá školní pohár, což je opravdu veliká pocta. Doufám, že budete svou kolej reprezentovat, jak nejlépe dovedete a že své koleji přinesete čest, ať to bude kterákoliv z nich. Ke slavnostnímu zařazování dojde už za malou chvíli, před zraky všech profesorů a ostatních studentů. Vřele vám doporučuji, abyste se pokud možno upravili. Vrátím se pro vás, až budete připraveni. Počkejte tu a prosím chovejte se tiše." domluvila a vyšla ven.


Zděšeně jsem se podívala na ostatní. Nebyla jsem jediná vystrašená tady. Lucy začínala zase vzlykat a Monica úplně zbledla. Nedokázala jsem ze sebe vypravit jediné slovo a pročísla jsem si vlasy. Připadalo mi, že neuběhla ani minuta a od dveří už se ozýval ostrý hlas profesorky McGonagallové.

"Seřaďte se a následujte mně!"
Přidala jsem se do chumlu děcek a s Ginny a Monicou po boku jsem vykročila do velké síně. Velká síň byla přímo skvostná, i když vyzařovala podivným dojmem. Pohlédla jsem na strop a došlo mi, že je začarovaný aby vypadal jako opravdové nebe.
Postavili jsme se čelem k těm stovkám tváří a zády k profesorskému sboru. Profesorka McGonagallová přinesla trojnohou stoličku a na ní položila obrovský, starý a zaplátovaný klobouk. Klobouk se roztrhl v půli, ale pak mi docvaklo, že je to jeho pusa - když začal zpívat. Zaposlouchala jsem se a klobouk vlastně vyjmenovával jednotlivé vlastnosti kolejí. Bylo opravdu jedinečné koukat na zpívající klobouk. Sotva jsem si všimla, že už skončil píseň, protože jsem byla ztracená ve vlastních myšlenkách, ale rázný hlas profesorky McGonagallové a potlesk stovek rukou mně probral z dumání.

"Až přečtu vaše jméno z tohohle seznamu, vy přijdete ke mně, sednete si na stoličku a já vám dám na hlavu moudrý klobouk, který vás rozřadí do kolejí."
Takže stačí nasadit si klobouk na hlavu. Super. Mnohem lepší než nějaká zkouška. Možná by ale bylo lepší, kdyby to šlo někde v soukromí.

"Armounley, Josh!" vyzvala profesorka McGonagallová chlapce s pískově blonďatými vlasy a ten se k ní pomaloučku prodíral davem. S třesoucími koleny se posadit na stoličku a moudrý klobouk mu spadl až pod oči. Netrvalo to ani pět vteřin a klobouk vykřikl "Zmijozel!".

"Baleová, Elisha!"Děvčátko s copánky se nervozne posadilo na stoličku a hned poté co se klobouk dotkl její hlavy, už byl znám verdikt "Havraspár!".
Od Havraspárského stolu se ozval bouřlivý potlesk.

"Bennettová, Tracy!" Cože já? Už? Se splašeným srdcem, které mi tlouklo do žeber, jako zběsilé jsem se došourala ke stoličce. A posadila jsem se na ni. Klobouk mi sklouzl přes oči a v hlavě se mi ozval pisklavý hlásek.
Všichni ve zmijozelu a ty se k nim nechceš přidat? Ne, prosím. Dobře, pak je to tedy Nebelvír!

"Nebelvír!" Klobouk mi zmiznul z hlavy a já jen sledovala bouřlivý potlesk a jásot, kterým mně nebelvírští přivítali, když jsem k nim dorazila. Hermiona na mně mávala a tak jsem si sedla vedle ní a naproti Chris. Fred a George (ti kluci z vlaku) zvedli palec nahoru a oba se na mně zubili. Pak přišla další jména jako. Francová Theresa, Dirke Malcolm - kterého Fred a George vypískali, protože šel do zmijozelu a další. Když přišla na řadu Monica, úpěnlivě jsem doufala, že půjde také k nám do Nebelvíru. Taky že jo! Necelé dvě vteřiny poté co jí byl klobouk nasazen, jsem se to dozvěděla. Křičela jsem a tleskala, jak jen to šlo. Přisedla si ke mně a Hermioně.

"Qietteová, Lucy!" Sledovala jsem očima Lucy, která se celá třásla, když si sedala na stoličku. "Mrzimor!" vykřikl klobouk. Musela jsem se usmát. Lucy celá zářila a přímo se rozeběhla k mrzimorskému stolu.

Mezi ní a Ginny bylo pár dalších vyklepaných jedinců. Sama sobě jsem zakázala podívat se k zmijozelskému stolu, protože jsem nechtěla vidět jak se tváří Alex a Dee… tuhle chvilku mi prostě nemohli zkazit. Ginny si přisedla k nám a objaly jsme se.
Poslední byl zařazený jakýsi "Zarrenský Lucas" který si přisedl k mrzimorským.
Zaníceně jsem diskutovala s Ginny o mých sourozencích, když hluk v síni utichl a všichni upřeli oči na Albuse Brumbála, který vstal a na všechny se blahostně usmíval.

"Vítejte v Bradavicích! Ještě než si otupíte smysly, při našem báječném hodokvasu chtěl bych vám říct na uvítanou pár slov. Jako každý rok bych vás chtěl upozornit na to, že vstup do zapovězeného lesa je všem studentům přísně zakázán. Také bych chtěl uvítat v našem profesorském sboru nového učitele obrany proti černé magii - Zlatoslava Lockharta," Brumbál počkal, než potlesk utichne a poté pokračoval "pan Filch mne požádal, abych vám připomněl, že není povoleno v přestávkách mezi vyučováním na chodbách provozovat kouzla. Teď se sytě najezte, zítra vás čeká perný den." usmál se na všechny a já jsem začala spolu s ostatními zaníceně tleskat.

Na stole přede mnou se začala objevovat neskutečná horda jídla, bylo tam všechno, nač jsem jen pomyslela. Naložila jsem si na zlatý talíř pečené kuře s hranolkami a hned jsem se pustila do jídla. Bylo opravdu vynikající. Hermiona do úst nevzala skoro nic a Chris jenom upíjela ze svého poháru dýňovou šťávu, obě si dělaly starosti. Monica se zrovna cpala vanilkovým pudinkem a Ginny hltala pečeni.
Když jsme byli snad všichni nasyceni, všechno zmizelo a na stole se začaly objevovat zákusky. Okusila jsem velkou kostku melounové zmrzliny. Poprosila jsem starší černovlasou dívku, která seděla vedle pěkného zelenookého blonďáka, aby mi podala sirupový košíček, s úsměvem mi ho opravdu podala.
Byla jsem přímo přejedená, když nás prefekti odváděli do společenských místností…

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama