Pokud napíšete reklamu, tak si zároveň napište i parte, jelikož Vás v noci navštívím s motorovkou!
Autorčin osobní blog - zde.


Stíny věčnosti - 4. kapitola

3. listopadu 2010 v 17:17 | Cassie
Info:
Tak vrazí mu ten kolík do srdce, nebo ne?! Aneb zahraje si někdo šachy?
Autorka:
Lady vampire Cassie Bellatrix Anya Darkness



Zíral jsem na ni jako na zjevení, ona to věděla, věděla, že jsem upír, ale to je nesmysl! Samozřejmě, že to věděla, když ti dala sporýš do pití a teď ti drží kolík u srdce, blbečku! Okřiknul mou maličkost můj vnitřní hlas. Otázka byla jak z té šlamastiky ven. Síly jsem použít nemohl, měla v sobě sporýš.

"Velmi pěkné představení zlato, jak víš, co jsem zač?" snažil jsem se nahodit normální hlas. Očividně se mi to nepovedlo.

"Mlč!" zasyčela.

"No tak! Nač se ochudit o zábavu, myslím, že mně zabiješ tak jako tak, moc rád bych věděl, jak jsi na mně přišla."

Doufal jsem, že mi na to skočí a dá mi tím čas, abych se mohl dostat z toho nadopování sporýšem. Uvnitř mne všechno pálilo, ale moje stáří mi dávalo alespoň nějakou odolnost, za což jsem byl v té chvíli vděčný.

"Znáš Mystic Falls?" zavrčela úsečně, jako by ji dráždilo si semnou povídat. Mystic Falls, to místo ve mně vyvolalo spoustu vzpomínek, kývl jsem.

"Takže předpokládám, že znáš i tamní tajnou radu." usmála se jedovatě a já jsem stiskl zuby, ano jejich radu moc dobře znám, zahnal jsem vzpomínky a ona mému výrazu pošklebovala.

"Oh, vypadá to, že už ses s ní setkal, přesto většina upírů, které jsem zabila, o ní nevěděli a v životě o Mystic Falls neslyšeli. Máš bonus. Moje matka je předsedkyní Rady."
Čekal jsem všechno ale tohle ne.

"Takže ty zabíjíš upíry?" povytáhl jsem obočí a ona bojovně vysunula bradu.

"S potěšením."

"Vážně? A ani u tak hezkého upíra - jako jsem já - bys neudělala vyjímku?" pousmál jsem se. Přimhouřila oči a vrhla na mně krátký vražedný pohled.

"Promiň zlato, ale už jsem viděla i hezčí." pohrdavě se usmála a pohodila hřívou mahagonových vlasů.

"Ranilas moje ego." zacukaly mi koutky a ona se očividně taky dobře bavila.

"A to jde? Budeme si hrát." pobaveně se na mně podívala a odněkud (přísahám, že nemám tušení odkud) vylovila pistoli. Polknul jsem - dřevěné kulky.

"Tak schválně kolikrát to do tebe našiju, dokud nebudeš prosit o smrt?"
Ta holka se mi začínala líbit víc a víc. Masochistka.

"Bral bych radši jiné hry." objel jsem si jazykem rty a ona se ušklíbla to, co udělala pak, bylo naprosto nečekané, "náhodou" se otřela velmi šikovně kolenem o má slabá místa a já zasténal. Byla tak nečitelná, ale výbuch jejího škodolibého smíchu byl tak… fascinující. Nemohl jsem si přestat prohlížet rysy její tváře, byla tak krásná a dokonalá. Měla obličej tak jemný, byla okouzlující s brýlemi i bez nich, ale bez nich její oči vypadaly tak nádherně. Zelené oči orámované hustými řasami, kočičí oči. Měl jsem chuť odhrnout jí pramínky zvlněných vlasů z tváře, ale pak mi došlo, že se mně právě chystá zabít.

"Promiň hochu, ale hra už skončila. Než ti vrazím kolík do srdce, tak se pobavím já." odjistila zbraň a mířila mi přímo na srdce. Fajn, když chce konec hry, tak chce konec hry. Byla mnou tak překvapená, že nestihla zmáčknout spoušť, díky bohu.

Během vteřiny jsem já klečel nad ní, zbraň byla na druhém konci pokoje, spolu s kolíkem a rozbitá láhev s drinkem alá 'dej si trošku sporýše' byla rozbitá na tisíc kousků a to co obsahovala, bylo rozlito na podlaze.

Uchechtnul jsem se nad jejím zděšeným výrazem, pomalu jsem se k ní sklonil a šeptal jí do ucha.

"Vážně chceš, aby tahle hra skončila?"

"Klidně si mně zabij!" podívala se na mně jedovatě. Měla odvahu, to se musí nechat. Každému jinému bych zlomil vaz bez mrknutí oka, ale ona byla tak zajímavá. Tak nečitelná a nevyzpytatelná. Líbila se mi, nebyla jako ostatní, dělala věci jinak než ostatní lidi.

"Můžeš jít…" usmál jsem se a musel jsem co dělat abych se nezačal smát jako blázen, když na mně vykulila ty svoje obrovské oči.

"Vážně?" rozzářila se.

"Ne."

Začal jsem se smát, ten její výraz. Kdyby někdo uměl zabíjet pohledem - byla by to ona. Sporýšovou dávku už jsem skoro překonal, byl sice hustý a děsně málo zředěný, ale vypil jsem ho málo.

"Možná, že když mi ukážeš, co umíš, tak tě nechám jít." Jasně, stoprocentně bych nechal jít někoho, kdo se pokoušel před chvílí zabít jeho výsost Damona Salvatora. Muhaha!

"V sexu?" zatvářila se zmateně a já se začal zase smát.

"Né bejby, budeme hrát šachy." pronesl jsem s vážnou tváří, zase mně překvapila. Dostala záchvat smíchu. Zatvářil jsem se vyloženě upírsky a ona se smála dál. Divná holka.

"Hele, víš, že kdybys nebyl upír a podle všeho děvkař, řekla bych, že jsi docela sympaťák?"
Ušklíbnul jsem se, ona byla vážně snad úplně mimo. Leží pod upírem, kterého se před chvílí pokusila zabít, klidně se směje, aniž by si uvědomila, že stačí jeden pohyb a už nikdy neotevře oči.

Myslím, že s ní bude legrace. Nevezmu si ji, dokud o to sama nepoprosí. Rozhodl jsem se, že ji vezmu sebou - ať pozná co je život. Pousmál jsem se na ni a vycenil tesáky.
"Působivý, ale kdybys mne chtěl opravdu zabít, už bys to udělal." ušklíbla se. V tu chvíli jsem opravdu přemýšlel, jestli jí nezlomím vaz za tu drzost, ale na to byla až moc zajímavá.



 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Sendy Sendy | 3. listopadu 2010 v 22:18 | Reagovat

Tuhle povídku miluju.. :))

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama