Pokud napíšete reklamu, tak si zároveň napište i parte, jelikož Vás v noci navštívím s motorovkou!
Autorčin osobní blog - zde.


Stíny věčnosti - 1. kapitola

3. listopadu 2010 v 16:50 | Cassie
Info:
1. kapitola
Na Damona čeká nepříjemné překvapení a na scéně se objevuje někdo hodně důležitý...
Autorka:
Lady vampire Cassie Bellatrix Anya Darkness

Nad Città di West zrovna vycházelo slunce a jeho paprsky ozařovaly rozbité okno. Neměl jsem v plánu zůstávat dlouho, tak dvě tři noci. Itálie byla už pro mou osobu moc nudná, chtělo to něco…jiného. Zvažoval jsem možnosti jako Amerika nebo Německo. Nakonec mi vyvstal na mysl bratr, pojedu ho navštívit. Určitě bude mít děsnou radost. Náš bratrský vztah - nenávist do konce věčnosti? Nejspíše.

Pohled mi sklouzl na můj prsten, kdybych ho neměl… Popel popelu. Prohrábl jsem si rukou vlasy, dnešní noc nebyla špatná. Pohlédl jsem na děvče s dlouhými hnědými vlasy a usmál jsem se. Zavrtěla se a probrala. Byla to dobrá "společnice", oči mi sklouzly na dvě ranky na jejím hrdle. Och, zapomněl jsem jí varovat, že výměna krve s upírem jí může způsobit psychické problémy, paranormální vidění a další nesmysly. Jak politování hodné.

Pohnula rty a pak zaúpěla, posadila se na postel a zmateně se rozhlížela okolo sebe. Přistoupil jsem k ní a podíval jsem se jí hluboce do očí, použil jsem Síly.

"Až odejdeš s tohoto bytu, nebudeš si vůbec nic pamatovat, nikdy ses semnou nesetkala a nevíš, kde jsi byla dnes v noci. Tenhle šátek budeš nosit a nebudeš si ho sundávat, dokud se ti krk nezahojí."

Jemně jsem jí uvázal okolo krku šátek, ale nepřerušoval jsem oční kontakt.

"Nepamatuji si, že jsem se s tebou kdy setkala, nevím, kde jsem byla dnes v noci. Ten šátek budu nosit a sundám si ho, až se mi krk zahojí."zopakovala omámeně. Tak je to správně, usmál jsem se na ní. Byla trošku malátná, ale s mou pomocí se jí podařilo obléknout se do přiléhavých džínů a trička s výstřihem do "v". Jako ve snách kráčela ke dveřím, které jsem jí - jako gentleman - otevřel.

Luxusní apartmá hotelu mi nadmíru vyhovovalo, možná, že se jim nebude líbit to roztříštěné okno; přiznávám, s tou dívkou jsem se nechal trochu unést, taky jim možná bude proti srsti na maďeru rozbitá skříňka u postele, ale peněz já mám dost.

Líně jsem se začal oblékat. Místnost jsem nechal ve stavu totální destrukce. Vyšel jsem z bytu a sjel několik pater dolů k recepci.

"Ach, pan Serigney, budete doplácet kartou nebo hotově?"
Serigney, jedno z falešných jmen. Ušklíbnul jsem se.

"Pokoj je v poněkud jiném stavu než původně, takže," vložil jsem jí do ruky nejmíň třikrát tolik, než jsem měl platit "hezký den."

Vrhl jsem na ní šibalský pohled a sledoval, jak jí naskočila husí kůže. Tohle miluju. S úsměvem na rtech jsem se vydal ke dveřím. Prošel jsem k parkovišti a -
Jako by do mě uhodil hrom, málem jsem omdlel - a to by byl pro upíra slušný výkon. Moje - dřív - krásné černé Ferrari bylo posprejováno, rozmláceno, prostě v nepouživatelném stavu a na čelním skle se čněl znak dvou překřížených V. W. Sakra. Bleskově jsem se rozhlédl, ale Wandiny upíry jsem nikde nezahlédl.

Ležérně jsem si to kráčel z parkoviště po svých, nenápadně. Minul jsem dvě těla, ti lidi měli smůlu, ale nehodlal jsem se tam zdržovat. Jakmile jsem se dostal na odlehlejší místo, rozběhl jsem se. Naneštěstí pro mou maličkost Oni byli starší, silnější a rychlejší. Jakási bruneta mně srazila na kolena a kopla do mě s velkou vehemencí. Bolelo to. Kdyby to byl kdokoli jiný - zabil bych ho, ale šáhnout na někoho z Wandiných lidí by byla osudová chyba a tu jsem si nemohl dovolit.

"Co chceš?"zavrčel jsem, byla mladší než ostatní, možná o necelé století starší než já, nejspíš bych si s ní poradil. Sladce se usmála a vychutnávala si mně, ke každému slovu přidala důkladný kopanec.

"Mám-pro-tebe-vzkaz-od-Ní; Já-nezapomínám-Damone,-svůj-dluh-mi-splatíš,-nebo-zemřeš."

Nevím, jak dlouho jsem ležel na zemi v křečích, věděl jsem jen, že musím zmizet, někam hodně daleko když jdou po mne Oni. Zvednul jsem se ze země, bylo mi jasné, že mně určitě někdo sleduje, ale ten fakt jsem se snažil ignorovat. Kdybych se nemusel zabývat faktem jak zmizet aby mně nemohli sledovat, nejspíš bych si uvědomil, že pro ego Damona Salvatora bylo velmi potupné nechat se takhle zbít upírkou.

Jenže to byla Její upírka, moje smůla. Jednou Wandu zabiju a skoncuju to s ní, ale dnes ještě ne.
Soustředil jsem veškeré Síly na proměnu v havrana, ani jsem nevnímal ten úžasný pocit, když může upír vzlétnout a odpoutat se od malicherností. Na horizontu se objevily obrysy dvou velkých ptáků - Její upíři, cítil jsem okraje jejich myslí.
Rozlétl jsem se co nejrychleji pryč.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama