Pokud napíšete reklamu, tak si zároveň napište i parte, jelikož Vás v noci navštívím s motorovkou!
Autorčin osobní blog - zde.


Srdce temnoty; 1. kapitola

3. listopadu 2010 v 15:18 | Cassie



Autorka: Lady vampire Cassie Bellatrix Anya Darkness
Název kapitoly: Tma
Délka kapitoly: Střední
Shrnutí: Christie se v baru setkává s tajemným klukem, který na ni působí velice zvláštně. Je to upír a ona je jeho další oběť.





Seděl na baru a nespouštěl ze mě oči, jeho uhlově černé vlasy hýřily tisíci odlesky od světla a jeho jasně modré oči se vpíjely do mých, připadala si jako zhypnotizovaná.

"Omluv mně Misch, prosím."  Ani jsem to nemusela říkat, stejně se zrovna muckala se svým přítelem Ianem. Anne byla zrovna na dámách, tak jsem se jí nehodlala zabývat, vlastně jsem to nedokázala, byla jsem snad očarovaná.

Vstala jsem a kráčela jsem k němu naprosto omámená, jakoby mnou pohyboval někdo jiný. Přišla jsem k baru a téměř podvědomě jsem se posadila na barovou židličku vedle toho kluka.

"Ahoj krásko, čekal jsem na tebe." Usmíval se a moje srdce se rozbušilo, ani jsem nevnímala, co mi říkal, jen jsem poslouchala jeho tajemný a čistý hlas. Sledovala jsem, jak podmanivě se mu hýbou rty, objednal mi skleničku a já jí bezmyšlenkovitě vypila, po chvilce se mi podařilo vyřknout aspoň jednu větu.

"Jak myslíš - čekal-?"

"Věděl jsem, že přijdeš, zatím všechny přišly." Nechápala jsem význam slov a opět jsem se začínala cítit podivně klidná, lehká, volná a otupělá.

"Nechceš se jít projít?" Přikývla jsem a on mne galantně vzal za ruku a spolu jsme vykročili do ticha noci. Bezmyšlenkovitě jsem kráčela po jeho boku, netušila jsem, kam jdeme, začalo mi to být divné až na konci neosvětleného parkoviště, přesto jsem byla stále podivně povolná a klidná. Usmíval se takovým jiným úsměvem a jakoby v jeho modrých očích zazářilo něco červeně. Najednou mi jeho kůže připadala až moc chladná a jeho oči příliš nelítostné.

Probudila jsem se z malátnosti a s velkým sebezapřením jsem ho pustila. Rozhodla jsem se prosit, nasadila jsem co nejsmutnější kukadla a žadonila o milost. Chtěla jsem žadonit o milost. Nedokázala jsem najít správná slova, jako by se můj mozek zotavoval po dlouhém spánku.

"Hele promiň, nevím, jestli seš úchyl nebo co, ale mně bylo teprve nedávno patnáct tak prosím- " Místo aby se slitoval, začal se smát, drsným a zároveň krásným smíchem. Po celém těle mi naskočila husí kůže, všechny moje smysly na mě křičely: běž, utíkej a neohlížej se! Snažila jsem se bojovat se ztuhlými svaly, a nakonec jsem se odlepila z místa.

Rozběhla jsem se, ale musela jsem se ohlédnout, stál tam a na tváři měl krutý výraz, přidala jsem tempo, dívala jsem se na nohy a vložila do běhu všechno.

"Smrti neutečeš. Smrt si tě najde Christie," smál se a já naopak vykřikla. Jak se přede mne mohl dostat, to bylo nemožné. Začala jsem couvat, nemám naději dostat se k baru, ale v lese bych mohla najít něco, čím bych se mohla bránit. Jediná naděje byla zdržovat.

"Odk- odkud znáš moje jméno?" zachraplala jsem a stále jsem nepatrně couvala. Klopýtla jsem a nad tím se jen pobaveně usmál.

"Jsi tak lehce čitelná, přečetl jsem to v tvé mysli," řekl uklidňujícím hlasem. Napadlo mne, že je to opravdu blázen, už jsem skoro byla u lesa, určitě tam bude nějaká větev, kterou ho budu moci vzít po hlavě.

"Nejsem blázen, jsem upír." Zalapala jsem po dechu, blbost!

"Hodláš mi teda vysát krev?" Chtěla jsem, aby poznámka vyzněla sarkasticky, ale nějak mi to nevyšlo.
Vysunula jsem bradu a podívala jsem se mu zpříma do očí, přitom jsem se ale nenechala omámit. Usmál se kouzelným úsměvem.

"Přesně tak, jsi chytrá malá Christie," zašeptal, natáhl ruku a přejel po mé tváři. Plivla jsem mu do obličeje, jenže on se jen usmál. Už jsem byla mezi prvním stromořadím a na zemi se válela velká tlustá větev. Měla jsem štěstí, skočila jsem pro ni a chytla jsem jí před sebe.

"Nepřibližuj se!" hystericky jsem vřískla a zamávala větví, on se jen tiše a děsivě chechtal. Vyburcovala jsem všechnu sílu, kterou jsem v sobě měla a rozmáchla jsem se větví. Trefila jsem se přímo do jeho hlavy, ale ani se nehnul a větev se rozlomila na dvě poloviny. Tady jde o život - dostala jsem strach. Adrenalin mi vlil novou sílu do žil, rozběhla jsem se, ale zakopla jsem a svalila se na zem, překulila jsem se na záda a sledovala jsem jeho siluetu, jak ke mně kráčí. Koleno mne bolelo a tekla z něj krev.

Na okamžik jsem zahlédla obličej toho kluka v měsíčním světle, které prosvítalo mezi stromy. Vyjekla jsem a jeho úsměv se jen rozšířil; jeho oči žhnuly krvavě rudou barvou a zdálo se mi jako bych zahlédla něco podobného tesákům. Snažila jsem se aspoň sunout, když noha rezignovala, ale on mne zastavil.

Sehnul se a podíval se mi do očí, i když už v nich nebylo to uklidňující kouzlo, nedokázala jsem popřít učarované vydechnutí - uchechtnul se a něco v jeho hlase mi jasně prozradilo, že je to pravda - je upírem. Nedostávalo se mi dechu, bylo mi jasné, že teď umřu, už v životě neuvidím nikoho z rodiny ani Michelle a Beatrice, v duchu jsem se loučila se světem.

"Ale, ale, přeci jen máš strach? Budeš křičet?" zeptal se smrtelně nebezpečným hlasem, který mi rozvibroval každou částečku v těle.

"Miluju, když křičíte, je to požitek."
Výkřik se mi v hrdle zarazil. Umřu, to nezměním, ale neudělám mu takovou radost; křičet nebudu! Pevně jsem semkla rty a on se tomu jen smál.

"Zrůdo!" zachraplala jsem a on se pobaveně ušklíbnul.

"Tak hrubá slova?" zavrtěl hlavou. Jeho hlas byl téměř bolestný, viděla jsem, jak upírá oči na mé koleno a znechuceně jsem se odvrátila, snad to ukončí rychle.

"Natáhl ruku a nehtem přejel po mé tváři, cítila jsem, jak roztrhl mou kůži, a snažila jsem se potlačit vyděšený výkřik. Jeho jazyk objel ranku pomalu a gurmánsky - oklepala jsem se. Začala jsem kopat a kousat, mlátila jsem okolo rukama - ale bylo to naprosto k ničemu. Moje tvář začínala nepříjemně pálit a cosi zvláštního mi pronikalo do žil. Proč mi nemůže třeba zlomit vaz, abych to necítila? No ovšem, v jeho očích jsem viděla tu radost a nespoutanou divokost, mluvil pravdu, byl to pro něj požitek.

Na mém těle během té neskutečné chvíle vzniklo neskutečně mnoho ranek, které objel jazykem. Za tu dobu jsem nevykřikla ani jednou, jen jsem se modlila, aby ho to co nejdřív přestalo bavit - chtěla jsem umřít co nejdřív. Ucítila jsem křupnutí a moje bariéra byla prolomena, vykřikla jsem, ale přidušeně; nejspíš mi zlomil nohu.

Po chvilce, která mi připomínala věčnost, jsem v oblasti krku zaznamenala nesnesitelnou bolest: hra skončila. Tentokrát jsem výkřiku nezabránila. Opět jsem se pokusila bránit, ale ta bolest byla neskutečná a moje tělo ochabovalo a propadalo se do černočerné a neproniknutelné tmy.



 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Daletth Daletth | E-mail | Web | 20. ledna 2011 v 19:49 | Reagovat

Tak jsem se konečně dokopala k tomu, že jsem se po zkouškách dostala k tvým literárním počinům. Musím se předem přiznat, že jsem na upíry v poslední době alergická, protože jsou všude. Téma se zatím zdá obdobné jako v ostatních případech, tak doufám, že se z toho vyklube něco jiného. Nebudu snad při své kritice moc „náročná“, protože se nechci, aby to hned na počátku nebylo nijak znechucující a odrazující od dalšího psaní.
Nemám nic proti tomu, když se příběh hned ze začátku rozjede, ale tohle bylo vzaté hodně hopem. Zkus se nejdřív trochu zaměřit na to, jak jsou v baru, popis scény, okolí, jejich vzájemných pohledů…Taky hned na začátek nedávej tolik zbytečných jmen jejích kamarádů. V tuto chvíli jsou zcela nepodstatná…
Pokud bych ale měla říct něco, co si myslím, že by ti teď dost pomohlo… Není to myšleno nijak zle!! Kašli na tyhle dospělácké věci. Je jí patnáct a je v baru – to je hloupost. Zatím je ti třináct, piš tedy něco, co je přiměřené tvému věku. Když se budeš pokoušet psát něco, kde budou hrdinové starší, tak v devíti případech z deseti neodhadneš, jak by se chovali, co si mohou a nemohou dovolit, co je (ne)přiměřené jejich věku, vzdělání apod. Sama jsem s tím také zápasila, protože taky píšu již od útlého věku…
Rozhodně oceňuji, že píšeš svou vlastní tvorbu a jenom nekopíruješ spoustu informací odjinud. Na to, kolik ti je, nemáš vůbec špatný styl. Naopak. Jen bych zatím zkusila psát něco trochu jiného, klidně i dětskou fantasy, aby ses vypsala. Mezitím získáš spoustu vlastních zkušeností, vybrousíš si slušně styl, pobereš lepší slovní zásobu… Talent určitě máš, jen si člověk nesmí vzít hned na začátek příliš velké sousto, jinak to nedopadne dobře… Někde něco neodhadneš, lidé ti to vyčtou, a buď tě to natolik znechutí, že přestaneš psát (byť jen na delší čas, ale každá pauza v psaní je na škodu…) nebo si uděláš hned ze začátku špatné jméno… Doufám, že tě moje slova neodradí od psaní, byla by to škoda.
Až se k tomu zase dostanu, mrknu na další část...

2 Tereza Matoušková Tereza Matoušková | E-mail | Web | 1. dubna 2011 v 19:45 | Reagovat

Vidím, že ti tu vyčerpávající kritiku napsala už Daletthka. Jelikož tu máš poslední článek ze 17. ledna, nejsem si jista jestli blog ještě rozjedeš, ale stejně přihodím svou trošku do mlýna.

Daletth to napsala dobře. Já osobně si nemyslím, že by to působilo zas až tak dětinsky a nevěrohodně (Kde si přišla na to, že je jí 13, kolegyně? Já si přečetla 15... XD), každopádně je to napsané úměrně věku. Nemyslím si, že zrovna ty bys byla ten typ, který se vyžívá v dětské fantasy. Má rada zní piš, co tě baví. Dokud to publikuješ na blogu, o nic nejde, píšeš pod přezdívkou. Až budeš psát poloprofesionálně, není problém staré články smazat, nebo si založit blog nový.

To, že si to vzala dost hopem je pravda, s tímhle bych si ještě pohrála. Jinak píšeš na svůj věk moc dobře, jen tak dál... :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama